Středověk/od 5.stol.n.l.do 15. stol. /

29. července 2013 v 0:14 |  hudební nauka
Zpěv starých křesťanů

V Palestině se zrodilo nové náboženství-křesťanství.
Základem křesťanství je víra v jediného Boha,milujícího a spravedlivého stvořitele,láska k bližnímu a víra v posmrtný život.
Křesťanské myšlenky se nejprve šířily ústním podáním,později prostřednictvím bible.Vyznavači křesťanství byli zpočátku pronásledování římskou mocí.Museli se proto skrývat a ke svým bohoslužbám /liturgiím/se scházet tajně ,obvykle v posledních prostorách /katakombách/ . Teprve roku 313 bylo možno svobodně se přihlásit ke křesťanské víře.
Součásti společných bohoslužeb byly též liturgické zpěvy, převážně na biblické texty.
Nejznámější jsou žalmy,sbírka zhudebněných oslavných a prosebných /chválozpěvů/ ze Starého zákona.
Hymnus-zhudebněný chválozpěv , který nepocházel z bible.
Na přelomu /6. a 7. stol. / římský papež Řehoř /Gregorius / Veliký shromáždil a upravil všechny liturgické zpěvy.Tento soubor křesťanských zpěvů byl nazván gregoriánským chorálem.
Chorál-je jednohlasý zpěv katolické církve i církví protestanských.
Gregoriánský chorál je jednohlasý zpěv bez doprovodu nástrojů na latinské texty z bible.Má volné tempo,nemá přesně určený takt,délky not,má bohatě klenutou melodii,zdobenou tzv. melismaty.
Zpěv-melismatický-na jednu slabiku se zpívá více tónů
-sylabický-na jeden tón se zpívá jedna slabika
Gregoriánský chorál může být přednášen sólistou , sborem mohou se střídat sóla a sbor-responsoriální zpěv nebo dva i více sborů- antifonický zpěv. Charakter chorálu je vážný , vznešený , slavnostní .

Písemná notace
Prvním notovým písmem byly znaky podobné-háčkům,čárkám,tečkám.Vznikly kolem 9.stol. - nazývaly se neumy.Umisťovaly se volně nad text.Neudávaly přesnou výšku ani délku tónů. Pouze směr melodie,různé její ozdoby,počet tónů ve znaku....
 


Omluva

28. července 2013 v 23:41
Promiňte,že jsem nebyla tak dlouho aktivní-musela jsem se učit na přijímací zkoušky,.... na střední školu.Ale tento zbytek měsíce a v srpnu se vám budu věnovat.A uvidím jak mi to výjde s učením se střední školou :)))
S pozdravem adminka Lucka :))

stručná charakteristika řecké hudby

5. listopadu 2012 v 15:21 |  hudební nauka
STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ŘECKÉ HUDBY
:jednohlasá(sólo i sbor)
:nástrojový doprovod-jednohlasý shodný se zpěvem
:hudební nástroje-kithara,lyra,harfa,aulos,Panova flétna,vodní varhany,....
DOCHOVANÁ DÍLA:Seikilova píseň a dalších 9 původních záznamů řecké hudby
-HUDEBNÍ NÁMĚTY se převzaly z vyprávění bájí o Orfeovi,Dionýsovi,Panovi,Múzách,Sirénách.....

Řecký historik a filosof Plutarcha napsal. ,,Člověk hudebně vzdělaný bude dalek každého nečestného jednání . ,,

starověk

5. listopadu 2012 v 14:55 |  hudební nauka
-do historie se zapsala jména mnoha národů,které již v těchto dobách vynikaly vzdělaností,řemeslnou zručností a uměleckým cítěním.
-hudbu pěstovali v Mezopotámii,Číně,Indii,Egyptě,v Řecku a Římě-především v době antiky.
ANTIKA-je název pro řecko-římský starověk.
-v tomto období se velmi rozvinuly přírodní vědy,právo,politika,filosofie a umění ....
-nejbohatší hudební dědictví zanechali staří Řekové
-hudba byla při náboženských nebo společenských obřadech.Prostřednictvím hudby se snažili působit na lidi,zvířata,....
-hudební vzdělání bylo součástí výchovy. Hudba se dokonce ve starém Řecku stala soutěžní disciplnínou v některých všenárodních hrách (olympijských .....)
-hudební výrazy, používané dnes,pocházejí právě ze starého Řecka:muzika,melodie,harmonie,symfonie,kánon,kytara,....

řecká hudba

3. srpna 2012 v 21:02 | Lucie R. |  hudební nauka
:jednohasá (sólo i sbor)
:nástrojový doprovod-jednohlasý shodný se zpěvem
:hudební nástroje-kithara,lyra,harfa,aulos,Panova flétna,vodní varhany.....
-DECHOVANÁ DÍLA:Seikilova píseň a dalších 9 původních záznamů řecké hudby
-HUDEBNÍ NÁMĚTY se převzaly z vyprávění bájí o Orkovi,Dionýsovi,Panovi,Múzách,Sirénách...

Řecký historik a filosof Plutarcha napsal "Člověk hudebně vzdělaný bude dalek každého nečestného jednání ".

základní intervaly

18. května 2012 v 17:22
-INTERVAL-je výšková vzdálenost mezi dvěma tóny

VZDÁLENOST -NÁZEV INTERVALU
od 1.stupně k 1.stupni -čistá prima
od 1.stupně k 2.stupni -velká sekunda
od 1.stupně k 3.stupni -velká tercie
od 1.stupně k 4.stupni -čistá kvarta
od 1.stupně k 5.stupni -čistá kvinta
od 1.stupně k 6.stupni -velká sexta
od 1.stuně k 7.stupni -velká septima
od 1.stupně k 8.stupni -čistá oktáva

INTERVALY ROZLIŠUJEME NA:
:čisté-prima,kvarta,kvinta,oktáva
:velké-sekunda,tercie,sexta,septima

Téměř každý z nich najdeme na začátku nějaké známé lidové písničky:
:čistá prima-Prší,prší
:velká sekunda-Kočka leze dírou
:velká tercie-Ovčáci,čtveráci
:čistá kvarta-Hoří (hasičský zvuk)
:čistá kvinta-Ovčáci(mezi 1 a 3 tónem)
:velká sexta -U panského dvora
:velká septima-? ,tento interval se obtížně zpívá-je nezpěvný
:čistá oktáva-Sil jsem proso

Hra z listu-je umění zahrát hudební skladbu z not bez předchozího nácviku

Kapitoly z dějin evropské hudby

18. května 2012 v 17:00 |  hudební nauka
Pravěk
-hudba zde existuje od dob,co existuje lidstvo samo
-pravěký člověk také prožíval smutek,radost,odvahu,strach,nadšení ... a dovedl své prožitky nějak vyjídřit-pláčem,smíchem,křikem,povzdechem,zavýsknutím apod.
V těchto hlasitých projevech jsou možná kořeny prvních melodií.Rytmické cítění se zase velmi pravděpodobně vyvíjelo v souvislosti s různými pravidelně se opakujícími ději v životě lidí (kroky,dech,tlukot srdce,apod.) zvuky z přírody:zpěv ptáků,křik zvířat,bouřka,vítr,déšť,...
-Jedním z prvních byl obřad(rituál).Obřad je spojen s nějakou příležitostí,např.s přípravou na lov nebo na boj mezi kmeny,se snahou odvrátit živelné pohromy,nemoci,....
-Během obřadu se účastníci pohybují podle určitých ravidel.Jejich pohyby těla,kroky,gesta mohou připomínat tanec nebo nějaký výjev ze života,zkrátka událost,která je důvodem k uspořádání obřadu.Jednoduché pohyby jsou doprovázeny různými výkřiky,skrčky,zpěvem.Rytmus udávají kroky,tleskání,dupání,hra na různé hudební (především bicí ) nástroje.Bicí nástroje-kameny,duté kmeny stromů,chřestidla z malých kostí zvířat nebo z mušlí,vydlabané obaly plodů...

Italské hudební názvosloví

11. května 2012 v 21:57 |  hudební nauka
-díky názvosloví se zpěvák,hráč na hudební nástroj může lépe skladatelově představě přiblížit a také se mohou snadno domluvit hudebníci různých národností

SLOVNÍČEK
Dynamická označení:
-určují,jak silně se má hrát
pp -pianissimo - velmi slabě
p -piano - slabě
mp - mezzopiano(meco) - středně slabě
mf - mezzoforte - polosilně
f -forte - silně
ff -fortissimo -velmi silně


> crescendo (kreš-) -zesilovat
< decrescendo -zeslabovat
dim. diminuendo -zeslabovat

Tempová označení:vyjádřují rychlost (tempo) ,jakou se skladba hraje.
-přístroj metronom (udává přesné tempo)

allegro-rychle
allegretto-poněkud rychleji
moderato-mírně
andante-zvolna
accelerando (ačel-) -zrychlovat
ritardando -zpomalovat
a tempo-v původním tempu

Označení způsobu hry nebo zpěvu
-staccato(stakáto) -krátce
-legato -vázaně

značky a zkratky v notovém zápisu

10. května 2012 v 19:49 |  hudební nauka
Akcent
- > >(otočená nahoru-špička směrem vzhůru)
-přízvuk
-nota se hraje(zpívá) silněji než ostatní
-doby s akcentem jsou doby tzv.přízvučné(těžké),doby bez akcentu jsou nepřízvučné (lehké)

koruna
-prodlužuje notu
-kdo skladbu hraje,musí sám odhadnout,jak dlouhé zastavení měl autor (tj.hudební skladatel) na mysli.

ligatura
-prodlužuje notu-spojuje dvě stejně vysoké noty (druhý tón ligatury se nehraje-nezpívá,ale prodlužuje tón předcházející).

repetice
-opakování

prima volta-seconda(sekonda)volta
-poprvé hrajeme na jedničku a pak při opakování,hrajeme na dvojku

Da Capo al Fine
-zkratka -D.C. al Fine(da kápo al Fine)
-opakuj od začátku,ale jen k místu,kde je napsáno slovo Fine

celý ton a půlton

10. května 2012 v 19:15 |  hudební nauka
-v oktávě je celkem -12 různých tó
-mezi sousedními tóny je půltonová vzdálenost-půltón(např.:e-f
h-c,...)
-najdeme ho v písních (např.:Dobrou noc,Travička zelená,...)
-celý tón-(např.:c-d , d-e,..)
-v písních (např.:Kočka leze dírou, Prší,prší .....)

hudební nauka-stupnice a tónina,druhy taktů

25. června 2011 v 19:45 | lucie |  hudební nauka

Stupnice:je řada tónů uspořádaných podle určitého pravidla.
:mají seřazeny tóny podle výšky
Tonina:má seřazeny tóny v různém pořadí
:tóny se opakují,vynechávají,...
:i takto uspořádané tóny většinou patří do nějaké stupnice
O hudebních skladbách říkáme,že jsou napsány v nějaké tónině(např.:v tónině G dur),nikoli ve stupnici

Druhy taktů
Takty:Dvoučtvrťový
:Tříčtvrťový
:Celý(čtyřčtvrťový)

posuvky nahodilé a dvojité

18. března 2011 v 23:25 | lucie |  hudební nauka
POSUVKY
:znaménka,kterými se nota mění na notu jinou
:křížek-zvyšuje notu o půltón(koncovka-is,fis,dis,ais,...)
:bé-snižuje notu o půltón(koncovka-es,fes,as,es,...)
:odrážka-ruší platnost křížku nebo bé.
:posuvka se píše před notu nebo za notu.
posuvky nahodilé
:zvyšují nebo snižují jen několik tónů(posuvky se píší před noty)
:platí pouze pro jeden takt a pro noty,před nimiž jsou v taktu umístěny
posuvky dvojité
:změna o celý tón
:dvojitý křížek (koncovka-isis)fisis,aisis,...
:dvojité bé (koncovka-eses)geses,asas,eses,...
:dvojitá odrážka

další učivo z hudební nauky-durová stupnice

18. března 2011 v 23:24 | lucie |  hudební nauka
DUROVÉ STUPNICE
-je složena z celých tónů a půltónů.
Pravidla:1.má osm tónů(stupňů)
2.první a osmý stupeň bude tón stejného jména,ale odlišné výšky(např.c-c,d-d)
3.mezi všemi stupni (tóny)bude vzdálenost celého tónu,pouze mezi 3.a 4.,7. a 8. stupňem bude vzdálenost půltónová
Stupnice C dur:C,D,E,F,G,A,H,C
:takto sestavená řada tónů se nazývá durová stupnice
:najdeme ji v písních(např.Kočka leze dírou,..Vyletěla holubička...)
:každá stupnice má své předznamenání
Důrová stupnice má 8 tónů.


klavír 3.část

18. března 2011 v 22:57 | lucie |  hudební nástroje
Dějiny klavíru Raný vývoj klavíru Francouzské cembalo z 18. století Kladívkový klavír Conrada Grafa z 19. století Elektrické piano Praotcem klavíru byl řecký monochord, ve své podstatě přístroj na měření hudebních intervalů. Byla to jediná struna napjatá na ozvučné desce, která se posuvnou kobylkou dělila na různě dlouhé úseky struny a ty se pak rozeznívaly paličkou, které se říkalo plektron. Zvýšením počtu strun vznikl polychord, který již byl od počátku myšlen jako hudební nástroj. Poměrně značně se rozšířil a v různých zemích byl znám pod různými názvy (helikon, manicorde, manicordium). Připojením klávesnice a trsacího mechanizmu rozechvívajícího struny vznikl, nejspíše na začátku 14. století, klavichord (anglická šachovnice, ve Španělsku exaquir). Podstatným rysem všech těchto nástrojů je to, že všechny struny jsou stejně dlouhé, jsou naladěné na stejnou výšku a při hře se výška tónu mění zkracováním délky struny posuvem kobylky a změnou místa, kde se mají jazýčky dotknout strun. Paralelně s klavichordem vzniká klavicembalo, které se od klavichordu liší tím, že jeho struny jsou různě dlouhé, z nichž každá je naladěna na jinou výšku tónu. Zpočátku byla pro každý tón struna jedna, později dvě až tři. V dalším vývoji byly připojeny rejstříky, které různými technickými prostředky umožňovaly měnit barvu tónu. Hudebník seděl čelem napříč strunám. V Anglii se tomuto nástroji říkalo virginal a v Německu spinet. Dalším vývojem se změnilo posazení hráče. Hudebník byl přesazen na užší stranu nástroje a struny byly nataženy směrem od něj. Nástroj se pak podobal cimbálu a vžil se pro něj název clavicembalo nebo zkráceně cembalo. V Anglii je dodnes znám jako harpsichord. Podle podoby s ptačím křídlem se takto konstruovanému cembalu říkalo křídlo. K realizaci poslední vývojové etapy vedla snaha dosáhnout větších dynamických rozdílů bez složité mechaniky několika klaviatur a rejstříků. Řešení bylo ve změně způsobu rozechvívání strun. Místo jazýčku byla zvolena palička spojená s klávesnicí, která umožňovala různou silou úderu dosáhnout i různě silného zvuku. Není neobvyklé v dějinách lidstva, že na tutéž myšlenku v době, která je pro ni zralá, přijde několik lidí současně. V případě kladívkového klavíru byli hned tři. Patrně prvním byl ve Florencii kustod sbírky hudebních nástrojů rodiny Medicejských Bartolomeo Cristofori, který svůj první model sestrojil roku 1708 a nazval jej "stromento col piano e forte", čili nástroj se slabou a silnou dynamikou. Do dnešního dne se dochovaly tři Cristoforiho nástroje. Zásluhu na rozšíření myšlenky kladívkové mechaniky měl jiný Ital, Scipione Maffe, který roku 1711 publikoval oslavný spis na kladívkový klavír. Francouzský výrobce cembal Jean Marius předvedl roku 1716 pařížské královské akademii tři modely podobného typu jako Cristofori a konečně roku 1717 německý varhaník Christoph Gottlieb Schröter v Drážďanech další dva modely, založené na poněkud odlišném principu. Vynález se potýkal s technickými problémy a patrně by i zapadl nebýt saského nástrojaře Gottfrieda Silbermana, který v roce 1728 zahájil prakticky masovou produkci zdokonaleného nástroje, který nazval Pianoforte (odtud zkráceně piano). Prakticky téměř celých sto let existovaly vedle sebe jak klavichord a cembalo, tak i piano. Např. Johann Sebastian Bach piano dobře znal a sám navrhl některá technická zlepšení; ve své tvorbě i koncertní činnosti však zůstal věrný cembalu. Mnozí další skladatelé, mezi jinými např. Joseph Haydn nebo Wolfgang Amadeus Mozart, si však uvědomovali možnosti, které dává mohutnější zvuk a schopnost dynamických změn. Vzniká rozsáhlá literatura a to spolu s rozšířením nástroje i do měšťanských domácností na počátku 19. století piano klavichord a cembalo prakticky vytlačilo. K renesanci cembala došlo až ve 20. století, když umělci i obecenstvo rozpoznali, že skladby psané pro cembalo znějí autenticky a barevněji na originálním nástroji a klavír se v tomto případě zdá být nedokonalou náhražkou. Vznik klavíru dnešního typu V první polovině 19. století vznikla v Evropě řada dílen specializovaných na stavbu klavírů (např. pařížský Erard, londýnský Broadwood či vídeňský Bösendorfer). Nástroj prodělal dlouhý vývoj, např. byla specifikována funkce pedálů či rozšířený rozsah z pěti oktáv v dobách Mozarta na dnešních sedm a víc. Stejně tak se vyvinula klavírní mechanika, jaká se používá při stavbě pian i v současnosti. K polovině 19. století již piano vypadalo a fungovalo jako dnes. Výroba klavíru Výroba klavíru je dlouhý, finančně i technicky náročný proces, který od pokácení stromů k poslednímu doladění může trvat několik let (většinou čtyři až šest). Začíná se výběrem vhodného dřeva. V České republice je to smrkové dřevo z Šumavy, které používá např. česká firma Petrof, ale i řada zahraničních výrobců. Ovšem každý klavír je postaven z více druhů dřev, jež jsou voleny podle svých vlastností (měkkost či schopnost nést zvuk). Dřevo se postupně řeže na fošny a dává proschnout. Stejně zodpovědná práce je vyválcovat struny potřebné tloušťky a délky. Struny bývají většinou ocelové, a aby se dosáhlo jejich různé frekvence kmitání, v basovém rejstříku jsou ocelová jádra strun opřádaná měděným drátem. Nejdůležitější fází je tzv. tónování nástroje, ladění a intonování. Tónování * jedná se o přibližné vyladění strun na předepsanou výšku * provádí se bez mechaniky klávesnice * klavír je pozvolna připravován na velký tlak strun Intonování * je nutné pro perfektní stav nástroje, zejména jeho kladívek * jedná se poslední úpravu nového klavíru a mluvíme o zvukové úpravě * úkolem ladiče je odstranit veškeré negativní vlivy, jenž by mohly narušit kulturu tónu * úprava kladívek: 1. brousí se kladívková plsť 2. pomocí intonačních jehel 3. tónové oblasti ve správném poměru Když je celý nástroj zkompletován (včetně leštění dřevěného povrchu atd.), ladí se jednotlivé struny pomocí speciálních ladicích klíčů. V současnosti se téměř výlučně používá rovnoměrně temperované ladění. Klavír, jako ostatní hudební nástroje, se ladí ladičkou o kmitočtu 440 Hz, (dříve 435 Hz). Ve vážné hudbě se v současnosti začíná čím dál více prosazovat ladění o vyšším kmitočtu, zpravidla 442 Hz nebo 443 Hz. Kromě firmy Petrof se piana v Českých zemích vyráběla také u firmy Brož, Dalibor, dále snad Förster, Scholze, Rösler a možná i jiné. Péče o klavír Ladič pian Aby zůstal klavír stále v dobrém stavu, je vhodné ho uchovávat ve stabilním prostředí bez změn teplot, vlhkosti apod. Rovněž časté stěhování klavíru škodí, jednak změnami prostředí, jednak nárazy při přenášení, čímž se mohou uvolňovat klávesy, struny aj. V místnosti by klavír neměl stát u obvodových stěn či zdrojů tepla. I přes sebelepší péči o nástroj dochází k jeho rozladění. Pak je zapotřebí povolat odborníka, ladiče, který piáno doladí. Klavírní literatura Beethovenův rukopis Velké sonáty pro kladívkový klavír Uplatnění klavíru a klavírní hudby je široké a každý hudební styl, od baroka po jazz zanechal klavíru rozsáhlý repertoár, asi nejvíc však romantismus. Přední hudební skladatelé 19. století (Beethoven, Chopin, Debussy, Schönberg aj.) či 20. století (mj. Gershwin) zanechali po sobě rozsáhlé klavírní dílo. Předností klavírního repertoáru je, že pro piano byly upraveny i mnohé skladby určené původně orchestru či pěvcům. Ti, kteří se hrát na klavír teprve učí, se velmi často setkají s etudami Beethovenova žáka Karla Czerného, Viléma Kurze či jeho žáka Antonína Sarauera. Slavní klavíristé Související informace lze nalézt také v článku Seznam klavíristů. V 18. a 19. století se role klavírního virtuóza a skladatele velmi často prolínala, takže např. Ludwig van Beethoven byl mnohem dřív znám jako pianista než jako hudební skladatel. Z dalších předních interpretů minulosti lze uvést snad největšího pianistu 19. století a rovněž komponistu Ference Liszta či jeho mladšího kolegu Roberta Schumanna. Slavným klavírním virtuozem byl například i Anton Rubinstein. 20. století poznalo řadu špičkových klavíristů, jako například Svjatoslava Richtera, Alfreda Brendela, Vladimira Ashkenazyho či řadu dalších. [editovat] Slavné značky Na světě existuje několik desítek firem, které se zabývají výrobou pian. Nástroje se tak neliší pouze značkou, ale i sytostí a sílou tónu a samozřejmě cenou. Mezi světoznámé výrobce klavírů (firmy nesou jména svých zakladatelů) patří americká firma Steinway & Sons, londýnský Broadwood, vídeňský Bösendorfer, berlínský Bechstein, italská firma Fazioli či pařížský Erard. Nejslavnějším českým zástupcem je královehradecká Petrof, jenž je i největším evropským výrobcem pian. [editovat] Klavír v nehudebních uměních Renoirův obraz ženy u klavíru Krom hudby se klavír často vyskytuje i v jiných uměních. Již od svého vzniku byl často malován na portréty šlechticů, měšťanů i hudebníků, neboť se jednalo o v té době nesmírně nákladnou akvizici, jež dokazovala majetnost vlastníka a zároveň i jeho umělecké schopnosti a záliby. Z pozdějších umělců vytvořil několik portrétů dívek u piána francouzský impresionista Auguste Renoir V literatuře lze nalézt motiv piána např. v díle rakouské kontroverzní prozaičky a dramatičky Elfriede Jelinekové v jejím románu Pianistka, jenž byl zfilmován Michaelem Hanekem. Ve filmografii je téma klavíru či klavírního přednesu rovněž obvyklé. Filmy s klavírní tematikou natočili např. Scott Hicks, Roman Polanski či Jane Campionová. Tori Amos je jedna z mála představitelek hudební pop-kultury, jež jako hlavní doprovodný nástroj používá klavír.

pokračování o klavíře 2část.l

18. března 2011 v 22:57 | lucie |  hudební nástroje
Stavba klavíru Klavír je nesmírně náročný nástroj, který se skládá z mnoha různorodých částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny, jednoduše řečeno vytvářet hudbu. Schematický popis fortepiana Skříň klavíru a ozvučná deska Skříň s žebry Celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese masivní baraš čili půda s rezonanční deskou (nebo u křídla korpus) s litinovým rámem (polopancéřový nebo celopancéřový). U celopancéřového pianina sahá litinový rám až k hornímu okraji skříně (zahrnuje i prostor ladicích kolíků, kdežto polopancéřový nástroj má ladicí kolíky mimo rám. Baraš či korpus nese skříň, v níž je uložen mechanismus klavíru se strunami a klávesnicí. Ozvučná deska (též ozvučnice či rezonanční deska) je opatřena žebry a kobylkou a je duší nástroje. Záleží u ní na hustotě let dřeva a síle desky - pro vysoké tóny hustší a tlustší, pro nízké řidší a tenčí, samozřejmě i na správném umístění štégu (kobylky). Kvalita této desky určuje kvalitu tónů. Je vyrobena ze smrkového, či řidčeji jedlového dřeva; nachází se v případě křídla vespod skříně pod strunami a litinovým rámem, v případě pianina u zadní stěny nástroje. Dřevo, které je na ni použito, musí být speciálně nařezáno a necháno několik let vysychat. Funkcí ozvučné desky je prostřednictvím kobylky přijímat tóny strun, zesilovat je a dávat jim příslušnou barvu. Také záleží na stěsnanosti či vnitřní prostornosti nástroje, aby byl zvuk nesen správným směrem a nebyl ničím zkreslen. Záleží i na vlivu temperatury, tvaru a tlumivosti okolního prostoru, kde je nástroj umístěn. Rozhodně by nástroj neměl sloužit jako odkládací a manipulační deska pro jiné účely, zejména květiny a chrastící předměty. Je možné se setkat i s tzv. tabulovým celopancéřovým klavírem s anglickou mechanikou (vypadal jako běžný čtyřnohý stůl, na delší straně měl čelně zakrytou normální klaviaturu a horní desku měl odklopnou-podepřenou). Také se starými vídeňskými křídly i novějšími americkými (Steinway), obecně tedy od malých pokojových po velké koncertní nástroje. Staré typy měly místo pancéřového rámu jen vzpěry. Klaviatura Klaviatura Klávesy Klaviatura (klávesnice) je styčná plocha nástroje a hráče. Skládá se z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves (sedm oktáv a část osmé), dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami. Lze naopak nalézt i speciální, zejména koncertní klavíry s větším počtem kláves. Klávesy musí být při sesazování nástroje vyváženy, čeho se dociluje olůvky upevněnými v zadní části kláves a také perfektně vyrovnány na výšku pomocí papírových podložek. Na klaviatuře se nacházejí bílé a černé klávesy. Bílých je v jedné oktávě sedm a hrají celé tóny (C - D - E - F - G - A - H). Černých je pět a hrají se jimi půltóny. Dříve byly běžné modely, kde tomu bylo naopak. Při 88 klávesách je tedy 52 bílých a 36 černých. Na bílé klávesy se dřív užívala slonovina, na černé ebenové dřevo. Dnes se místo nich obkládají klávesy umělými materiály (nejčastěji celuloid). Na litinovém rámu jsou nataženy struny, pro hlubší tóny delší a silnější, pro vyšší tóny kratší a tenčí (vlnová délka hlubší tónů je totiž větší). Pro jeden tón se používá pro nejhlubší tóny jedna silnější struna (bývá ovinutá i vícekrát), pro nejvyšší tóny struny tři až čtyři (chór), protože je jejich zvuk slabší a tím se zvuk tónu zesiluje. Alikvótní přídavné struny jsou laděny s rozdílem oktávy vůči základnímu chóru a upravují barvu tónu. Struny procházejí u kolíků chórovými otvory v agrafech, které udržují správné mezery mezi strunami i jednotnou výšku strun, nutnou pro plné rozezvučení chóru dopadem plstěného kladívka. Mechanismus klavíru Ukázka vnitřní mechaniky klavíru Vnitřek piana Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstěné kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když pustí hráč klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu. Hlasitost tónu závisí na tlaku, který je vyvinut na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón přeruší. Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou. Postupem času se objevilo několik typů křídlových a pianinových mechanik. Z drnkátek starých spinetů se postupně začaly používat plstěná kladívka, vyvinuly se i chytače, které umožňují docílit vysokou a lehkou repetici. Podobně se měnily i způsoby ovládání či vypínání tlumení zvuku. Svého času se nejvíce užívala dvojrepetiční Herz-Erardova mechanika. K její výrobě se užívalo vybrané habrové a podobné dřevo, speciální osičkový materiál a další speciální druhy plstěných, kožených, textilních a kovových dílků. Pedály Systém s děrovaným papírem Pedály ovládá klavírista částí chodidel a jsou umístěny pod klaviaturou. Běžné klavíry mají dva, či častěji tři pedály. Zvláštní systém Pravý pedál ovládá dusítka strun. Každá struna je vybavena dusítkem, jež zastavuje chvění strun a tím utlumuje jejich zvuk. Je propojen s dusítky, která se při sešlápnutí pedálu zvednou ze strun a zvuk pokračuje - dochází k přeznívání tónů. Poprvé se objevuje u hammerklavíru. Levý pedál se nazývá una corda a patří mezi nejstarší. Jeho sešlápnutím neudeří kladívko do všech tří strun, ale jen do dvou. Jejich zvuk je proto tlumený a zabarvuje se. Při sešlápnutí se klaviatura posouvá doprava a tak se kladívko dostává na dvě struny místo tří. Prostřední pedál, tzv. sostenuto, ovládá rovněž dusítka, ovšem ne všechna, ale ta, jež byla zvednuta při hře ve chvíli sešlápnutí pedálu. Prodlužuje tak délku jen těch tónů, které zněly v momentu sešlápnutí. Vznikl jako poslední (autorka Jean Louise Bosselot, později zdokonalila firma Steinway), obsahují jej všechny novější typy klavíru. Pozor na prostřední pedál u piana, který plní jinou funkci (obvykle tlumící efekt). Zřejmě první skladatel který předepisoval a propracoval zápis použití pedálu v notovém partu byl Jan Ladislav Dusík. Začátkem minulého století se vyráběly také masivní pianina s tichým elektromotorem a pneumatickou mechanikou, do které se vkládal široký válec s děrovaným pruhem papíru, kde byl každý stisk klávesy naperforován. Sacím mechanismem se skladba snímala z pásu a přenášela na dřevěné měchy kláves, takže se klávesy samy stiskaly. Křídla měla dole tzv. lyru s pedály, ovládajícími mutace zvuku (pohyb dusítek, klávesnice či tlumicí plstěné lišty). U pianin k témuž účelu sloužily 2 až 3 pedály, někdy ruční moderátor. K docílení lepší barvy zvuku někteří výrobci užívali kromě normálního chóru strun téhož tónu ještě strunu alikvótní a u vysokých tónů pro jeden chór i 4 struny. Nejcitlivější oblastí ladění jsou úseky tónů, kde se přechází z normálních - zpravidla třístrunných chórů na struny ovinuté. Zde se při ladění a intonaci musí laborovat i s plstí kladívek - někdy se musí úder změkčit napícháním a jindy zvýšit třeba napuštěním plsti vhodnou látkou. Staré typy mívaly ladicí kolíky ploché, novější mají osmihranné s jemnými šroubovými drážkami a hodně záleží i na úpravě díry pro kovovou strunu, jakož i na dokonalosti agrafů upravujících chóry strun.

klavír

18. března 2011 v 22:56 | lucie |  hudební nástroje

Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) je strunný úderový hudební nástroj (zvaný též piano nebo fortepiano, zastarale též pianoforte). Jeho zvuk vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem dřevěných kladívek. Klavír může být používán jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Velký klavír, určený zejména pro koncertní účely, se označuje jako (koncertní) křídlo (podle tvaru rezonanční skříně; struny jsou v něm umístěny vodorovně), běžný, menší klavír, jehož rezonanční skříň (a tedy i struny) je umístěna svisle, jako pianino.[1] Hráč na klavír se označuje jako pianista (pianistka) nebo (řidčeji) klavírista (klavíristka).[2]

Vývoj názvů

Slovo klavír znamená původně řadu kláves neboli klaviaturu ("klávesnici"). V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval svoji skladbu pro "klavír", aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná. V současné době se tímto termínem míní většinou fortepiano a o tomto nástroji bude dále řeč. Slova piano a pianoforte (a jejich odvozeniny) pocházejí z italských slov piano (tj. potichu) a forte (tj. silně) a vyjadřovala přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úderu prstu na klávesu.

Úvod

Klavír, stejně jako ostatní strunné nástroje klavichord a harpsichord, pracuje na principu rozeznívání ocelové struny. Ta se rozechvívá stiskem klávesy, jež v případě klavichordu kovovým hrotem, v případě harpsichordu hrotem brku a v případě klavíru dřevěným kladívkem strunu rozkmitá.
Od 80. let 20. století se používají rovněž elektronická piana, kde je složitá mechanika klavíru nahrazena reprodukovaným zvukem.
Mezi výhody klavíru patří, že na něj může hrát téměř každý, od malého dítěte až po starého člověka. Klavírní literatura je velmi široká a může uspokojit jak začínající pianisty, tak náročné hráče. Zvuk klavíru je oblíben i mezi těmi, kteří sami klavírní hudbu neprovozují, a klavírní recitály či koncerty patří ke stálému programu koncertních domů.
Nevýhodou klavíru je jeho vysoká pořizovací cena a špatná skladnost a mobilita.

Druhy klavírů

Pianino
Moderní piano má dvě základní podoby: křídlo a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. Krom toho se v minulosti vyskytovaly jiné, specifické konstrukce, od nichž se dnes již víceméně upustilo (např. tzv. žirafí krk). U menších pian bývá u obou podob křížení strun a dělená kobylka.

Křídlo

Ve skříni křídla jsou rám a struny uloženy vodorovně. Struny jsou taženy kolmo ke klaviatuře a leží vedle sebe. Velikost křídla se liší, jeho délka může dosahovat od zhruba jednoho a půl metru až ke třem metrům. To klade značné nároky na prostor, v němž je křídlo umístěno, a to nejen na plochu, ale i výšku místnosti, neboť pro patřičnou rezonanci zvuku je potřebná i určitá výška stropu.

Pianino

Pianino se od křídla liší rozměry i konstrukcí. Rám a struny jsou umístěny svisle, stejně tak kladívka mají v klidovém stavu svislou polohu, struny se pro úsporu místa kříží. Největšími přednostmi pianina jsou jeho nižší výrobní náklady a menší velikost.

akordeon

18. března 2011 v 22:49 | lucie |  hudební nástroje
Akordeon, zvaný též tahací harmonika (slangově také dršťky a zednický klavír), je hudební nástroj, u něhož jsou zdrojem zvuku kovové jazýčky, rozechvívané proudem vzduchu. Ten je získáván pohybem měchu. Pro ovládání nástroje slouží dvě skupiny kláves. Akordeon patří mezi aerofony.
Akordeonem v dnešním pojetí se rozumí stejnozvučný chromatický nástroj, tedy takový, u kterého výška tónu nezávisí na směru pohybu měchu a na kterém lze zahrát úplnou chromatickou stupnici. Harmonikou rozumíme různozvučný diatonický nástroj, kde se výška tónu mění v závislosti na pohybu měchu a který je laděný v konkrétní diatonické stupnici (nelze zahrát některé půltóny). Terminologie není zcela ustálená. V některých publikacích se harmonika používá jako zastřešující název zahrnující i akordeon, v jiných se toto označení omezuje pouze na různozvučné a diatonické nástroje.

Historie

První akordeony začal v roce 1822 stavět Friedrich Buschmann v Berlíně. Své nástroje označoval jménem Handäoline. Patent na nástroj s názvem akordeon získal v roce 1829 vídeňský nástrojář Cyrill Demian.

[editovat] Typy akordeonů

[editovat] Podle diskantu

  • Klávesový akordeon
Klávesový neboli pianový akordeon má v diskantové části klaviaturu s rozsahem většinou od dvou do tří oktáv.
  • Knoflíkový akordeon
Knoflíkový akordeon má v diskantové části několik řad knoflíků.

[editovat] Podle basů

  • Se standardními basy
Standardní basy (Stradella basses) mají dvě řady knoflíků se základními tóny v rozsahu jedné lomené oktávy a několik akordových řad.
  • S melodickými basy
Melodické basy umožňují hru základních tónů v rozsahu několika oktáv.

Možné jsou všechny čtyři kombinace: klávesový nebo knoflíkový akordeon se standardními nebo melodickými basy.

[editovat] Podle rozsahu

Ve střední a západní Evropě je nejběžnější klávesový akordeon se standardními basy. Ten se podle rozsahu dělí následovně.
  • 60 basů - 26 kláves
  • 48 basů - 34 kláves
  • 60 basů - 34 kláves
  • 80 basů - 37 kláves
  • 96 basů - 37 kláves
  • 120 basů - 42 (43) kláves

[editovat] Příbuzné nástroje

Jako akordeon se někdy nepřesně označují i různozvučné diatonické harmoniky a jejich varianty.
Mezi velmi významné skladatele pro klávesový akordeon patří Ilja Havlíček a Bohumil Bláha.

[editovat] Konstrukce

Akordeon má diskantovou část a basovou část, které jsou spojené měchem. Diskantová část se ovládá pravou rukou a část basová se ovládá rukou levou. Součástí diskantové a basové části jsou rejstříky, které mění zvuk tónů.

[editovat] Diskant

Diskant neboli melodická část slouží pro hru pravou rukou. U piánové harmoniky je pro ovládání použita klaviatura běžného uspořádání (jako na klavíru) s menšími klávesami. U knoflíkové harmoniky slouží pro ovládání diskantové části kulatá tlačítka (knoflíky), uspořádaná do dvou až šesti řad. Ve vodorovném směru postupují tóny v malých terciích, v šikmém směru po půltónech. Po třech vodorovných řadách se tóny opakují, což umožňuje hru v různých tóninách se stejným prstokladem. Umístění tónu (poloha základního tónu) není jednotné, existuje systém vídeňsko-francouzský, italský, holandský a další.

[editovat] Bas

Basová část sa ovládá prsty levé ruky s výjimkou palce. Počet knoflíků je různý. Malé nástroje mohou mít 12-32 basů, střední mívají 48, 60, 72 nebo 96 basů a u největších nástrojů může počet basů dosahovat 120, 140 nebo 180. Větší rozsah se příliš nevyskytuje. Knoflíky jsou umístěny v několika řadách, které jsou od shora uspořádány takto:
1. řada - pomocné basy (terciové tóny - velké tercie od základního tónu)
2. řada - základní basy (základní tóny)
3. řada - durové akordy (od odpovídajícího základního tónu)
4. řada - mollové akordy (od odpovídajícího základního tónu)
5. řada - dominantní septakordy (od odpovídajícího základního tónu)
6. řada - zmenšené septakordy (od odpovídajícího základního tónu)
Někdy bývá za šestou řadu doplněna ještě 7. řada se zvětšenými kvintakordy, případně před první řadu druhá pomocná řada s malými terciemi.
Na zadní desce těla basové části je vzduchový ventil, kterým se vpouští a vypouští z měchu vzduch.

Popsaný systém standardních basů je nejběžnější, jeho nevýhodou však je, že neumožňuje hru melodií ve větším rozsahu než velká septima a vytváření libovolných akordů. Proto se u koncertních nástrojů vyskytuje chromatika, tzv. melodický bas. Může mít trojí uspořádání.
  • Barytonový bas - nachází se před první řadou standardních basů blíže k měchu. Je seřazen ve třech řadách po půltónech. Většinou se rozsah pohybuje od kontra E až po cis3, samozřejmě se dá rozšiřovat pomocí rejstříků.
  • Konvertor - umožňuje přepínat jedinou sadu knoflíků do režimu standardních nebo melodických basů.
  • Melodický systém obou hmatníků - nástroj vůbec neobsahuje standardní basy. Jde spíše o experimentální záležitost.

[editovat] Měch

Kožený měch je tvořen mnoha záhyby a slouží k čerpání vzduchu pro rozeznívání jazýčků diskantové i basové části. Přívod vzduchu k jazýčkům je ovládán klávesami. Změnou rychlosti pohybu měchu lze ovládat dynamiku hry.

[editovat] Rejstříky

Ke každému tónu přísluší obvykle větší počet jazýčků, které se vybírají pomocí rejstříkových spínačů, umístěných v diskantové i basové části. Umožňují spínat tóny v několika oktávových polohách, dvojice mírně rozladěných jazýčků vytvářejí tremolo.

hudební nástroje-saxofon

18. března 2011 v 22:46 | lucie |  hudební nástroje
Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj vyráběný převážně z mosazi. Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a v menší míře i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu.

Historie

Saxofon vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Ačkoliv saxofony hned v několika velikostech zkonstruoval již na začátku 40.let 19.století, nástroj mu byl patentován až 28.června 1846, a to na 15 let. Nástroj byl poprvé představen veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Jednalo se o basový saxofon laděný v C. Sax také na počátku 40. let pořádal soukromé výstavy pro pařížské hudebníky. Jeho původním záměrem bylo vytvořit 14 typů saxofonů, realizovány byly jen některé.
Není známo, co inspirovalo Saxe k vytvoření saxofonu, ale s největší pravděpodobností se pokusil nasadit klarinetovou hubičku na ofikleidu, což vytvoří nástroj se saxofonovým zvukem. Sax kromě jiných nástrojů konstruoval na konci třicátých let i ofikleidy.
Saxovým záměrem, jasně stanoveným v jeho spisech, bylo zkonstruovat zcela nový dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a který by kombinoval dobrou ovladatelnost dřevěných nástrojů s masivním a razantním tónem žesťových nástrojů. Sax navrhl celkově 14 typů saxofonů, ale některé nebyly dodnes zkonstruovány.
Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Masově se rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století. Saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.
Po dobu platnosti patentu (1846 - 1866) nesměl být nástroj vyráběn ani upravován nikde jinde než v Saxově továrně avšak tento i Saxovy četné další patenty byly neustále porušovány jeho soupeři. Po vypršení platnosti patentu v roce 1866 představilo mnoho různých výrobců své modely v různých úpravách.

[editovat] Stavba

Hubička a plátek tenorsaxofonu
Schéma saxofonu
Saxofon je jednoplátkový nástroj (stejně jako klarinet), trubici má ale kónickou, proto se jeho akustické vlastnosti blíží spíše hoboji (klarinet má trubici válcovitého tvaru). Většina saxofonů má zahnutou trubici spíše z praktických důvodů (sníží se tím délka nástroje), na zvukové vlastnosti má tento prvek jen malý vliv. Saxofon přefukuje do oktávy (stejně jako hoboj), zatímco klarinet přefukuje do duodecimy. Hmatový systém je Boehmův, stejně jako u klarinetu nebo příčné flétny.
Téměř všechny saxofony jsou vyráběny z mosazi. Následně se nástroj nalakuje nebo pokoví (stříbrem či zlatem), čímž se zabrání jeho korozi a zlepší se také jeho zvukové vlastnosti. V současnosti jsou oblíbené také laky, které novému saxofonu propůjčují starý a omšelý vzhled.
Stejně jako v případě klarinetu má saxofon plátek připevněný na hubičku, každý typ saxofonu používá jinou velikost plátku. Většina hráčů používá tradiční plátky z trstě rákosovité (Arundo donax), existují však i syntetické varianty, které se vyznačují vyšší trvanlivostí a odolností.

[editovat] Systém klapek

Přibližný rozsah saxofonu je asi dvě a půl oktávy. Všechny tóny nad tuto hranici jsou součástí přefukovaného rejstříku. Ke změně tónů dochází díky důmyslnému systému otvorů a klapek - saxofon má mezi 21 a 23 klapkami. Po zmáčknutí klapky dochází k otevření nebo uzavření jednoho či více otvorů. Počet klapek záleží na tom, zda má nástroj klapku pro Fis³, G³ a malé a. Fis klapka začala být od roku 1970 běžnou součástí nástrojů pro pokročilé hráče a profesionály, zatímco G klapku můžeme nalézt pouze na několika moderních sopránsaxofonech. Několik modelů barytonsaxofonů má přídavný otvor a klapku pro malé a.

[editovat] Materiály

Téměř všechny saxofony jsou vyrobeny z mosazi. (Nejsou však řazeny mezi žesťové nástroje, ale mezi dřevěné dechové nástroje, protože zařazení není v tomto případě podmíněno materiálem, ale způsobem tvorby tónu.)
Výrobci zkoušeli i jiné materiály, s různým procentem úspěchu. V padesátých letech například společnost Grafton vyrobila saxofony z plastu. Několik společností, mezi nimi např. Yanagisawa, vyrobilo několik saxofonů z bronzu, díky kterému má prý nástroj plnější tón. Někteří výrobci dělají esa saxofonů nebo celé nástroje z mincovního stříbra.
Bývá používáno také niklové stříbro, z kterého vyrábějí nástroje např. Selmer, Yanagisawa, P. Mauriat, Keilwerth, a BG. Někteří lidé tvrdí, že tyto nástroje mají jasnější a silnější zvuk.
Povrchová úprava
Když je nástroj hotový, aplikuje výrobce na holou mosaz slabý nátěr. Lak nebo pokovení slouží k ochraně mědi před korozí a navíc dotváří atraktivní vzezření nástroje. Během let bylo používáno mnoho různých druhů a barev povrchové úpravy.

[editovat] Hubice

Saxofonová hubička je podobná hubičce klarinetu. Hubičky se vyrábí z mnoha různých materiálů, nejčastěji však z ebonit, plastu nebo kovu. Méně běžnými materiály jsou například sklo, dřevo, křišťál nebo dokonce kost. Uvádí se, že kovové hubičky mají jasnější a ostřejší tón než běžné hubičky vyráběné z ebonitu. Někteří saxofonisté se domnívají, že plastové hubičky netvoří dobrý tón. Jiní tvrdí, že na materiálu hubičky nezáleží a na tón mají vliv spíše fyzické proporce jedince. Další názory říkají, že pro barvu tónu není rozhodující materiál hubičky, ale její tvar a provedení.

[editovat] Plátek

Ke hře na saxofon je potřeba plátek. Saxofonový plátek je podobný jako plátek, který se používá na klarinet, je ovšem širší než ten klarinetový. Každý typ saxofonu (altový, tenorový…) má plátek jinak veliký. Plátky jsou běžně dostupné v různých stylech, tvrdostech a také od různých výrobců. Každý hráč zkouší plátky různě silné, aby zjistil, která tvrdost je pro jeho hubičku a styl hry nejvhodnější. Tvrdost plátků je v rozmezí od 1 (měkké) do 5 (tvrdé). Stupnice bohužel není standardizována; proto je například plátek značky Rico o tvrdosti 3 měkčí než stejně tvrdý plátek značky Vandoren.

[editovat] Typy saxofonů

Jay C. Easton s deseti zástupci saxonové rodiny. Od největšímu k nejmenšímu: kontrabasový, basový, barytonový, tenorový, tenorový in C, altový, mezzosopránový in F, sopránový, sopránový in C, sopraninový.

[editovat] Vynález a typy

Adolf Sax patentoval 2 rodiny saxofonů:
  • orchestrální (ladění in C a in F) a
  • vojenskou (ladění in B a in Es).
Každá rodina se skládá ze sedmi základních nástrojů.
názevtyp
ladění v tónině (in)
orchestrálnívojenské
sopranissimový,
novinka
Csoprillo, B
sopraninovýFEs
sopránovýsopránový in Csopránsaxofon
in B, běžný
altovýaltový in F
(mezzosopránový in F)
altsaxofon
Es, běžný
tenorovýtenorsaxofon in C,
C-melody saxophone
tenorsaxofon
B, běžný
barytonovýFbarytonsaxofon
Es, běžný
basovýCB
kontrabasovýFEs
subkontrabasový,
nikdy nerealizován
CB
Sax také plánoval postavit subkontrabasový (bourdonový) saxofon, ale k jeho realizaci nikdy nedošlo.
V nedávné době byl postaven sopranissimový saxofon (Sax ho nenavrhoval z důvodů velkých technických obtíží při stavbě). Dostal přezdívku Soprillo, je laděn in B a zní o kvintu výše než sopraninový saxofon.

[editovat] Ladění a notace

Ladění se střídá, jako např. v orchestrální rodině:
  • sopraninový in F,
  • sopránový in C,
  • altový in F,
  • tenorový in C apod.
Zápis pro všechny saxofony je v houslovém klíči. Standardní rozsah je od (malého) b po f³ nebo fis³, přičemž zkušený hráč dokáže zahrát i tóny o mnoho vyšší. Znějící rozsah je u každého saxofonu jiný.

[editovat] Používání a rozšířenost

V současnosti se používají takřka výhradně "vojenské" typy, zejména sopránový (in B), altový (in Es), tenorový (in B) a barytonový (in Es).
Jediný nástroj z orchestrální rodiny, který dosáhl větší popularity, byl tenorsaxofon in C (v angličtině C-melody saxophone), používal se zejména ve 20. a 30. letech 20. století.

[editovat] Skladba pro saxofon

Tóny, které jsou výš než F³ se u všech saxofonů považují za součást altissimového rejstříku a jsou tvořeny speciálním nátiskem a hmaty. Sám Sax mistrovsky ovládal tuto techniku.
V polovině dvacátého století se někteří hráči odmítali naučit hrát v altissimovém rejstříku. V mnoha článcích, které byly napsány v tomto období se hovoří o používání altissimových tónů jako o akrobatických kouscích, které falšují nebo využívají špatný prstoklad. Na altissimovém rejstříku ovšem není nic falešného. Stejně jako u ostatních dřevěných dechových nástrojů, hráč pouze využívá harmonických kmitů, aby tak rozšířil rozsah nástroje. U saxofonu však vyžaduje zvládnutí těchto kmitů mnohem větší úsilí než u jiných dřevěných dechových nástrojů.
Téměř všechny saxofony jsou transponující nástroje. Sopraninový, altový a barytonový jsou laděny v Es, zatímco sopránový, tenorový a basový v Bb. Jelikož všechny nástroje používají stejné uspořádání klapek a prstoklad pro vytvoření tónů, není pro schopného hráče velký problém přejít z jedné velikosti saxofonu na jinou. Hraje-li saxofonista psané C na altsaxofon, zní Es (sexta dolů). Hraje-li ovšem hráč psané C na tenorsaxofon, zní Bb (nóna dolů). Barytonsaxofon hraje o oktávu níž než altsaxofon a sopránový saxofon zní o oktávu výš než tenorový.
Protože barytonový a altový saxofon jsou laděny v Es, mohou hráči hrát z partu psaného v basovém klíči, pokud ho budou číst jako houslový a přidají si tři křížky v předznamenání. Tato metoda, substituce klíčů, umožňuje barytonsaxofonistovi (nebo jakémukoliv jinému hráči, který hraje na nástroj laděný v Es) hrát z partů psaných pro fagot, tubu, pozoun nebo kontrabas. To může být užitečné postrádá-li kapela nebo orchestr jeden ze zmíněných nástrojů.
Většina barytonsaxofonů vyrobených po roce 1980 má přídavnou klapku pro malé A (koncertní C), avšak dříve vyrobené barytonové saxofony a ostatní typy saxofonů tuto klapku nemají (s výjimkou některých bassaxofonů a několika výjimečných altsaxofonů vyrobených společností Selmer). Skladatelé píšící pro barytonsaxofon, kteří vyžadují malé a, by si měli být vědomi toho, že mnoho hráčů nebude moci tuto notu z důvodu absence požadované klapky zahrát.

[editovat] Saxofon v orchestrech

[editovat] Dechové orchestry

Nejdéle jsou saxofony využívány v dechových souborech, již krátce po svém uvedení je začala používat francouzská armáda. Saxofon kombinuje výhody dřevěných nástrojů (lehkou ovladatelnost jak při hře, tak za chůze) a průrazný tón žesťových nástrojů; pro účely zejména vojenských kapel je tedy velice vhodný.

[editovat] Klasická hudba

Kvůli svým zvukovým vlastnostem se v klasické hudbě nikdy ve větším měřítku neprosadil. Pro tyto účely je jeho tón příliš robustní a ostrý. Přesto existuje několik koncertů pro sólový saxofon a orchestr.

[editovat] Jazz

Jazz je bez saxofonu takřka nemyslitelný - naprostá většina jazzových souborů obsahuje tento nástroj, buď jako sólový nebo doprovodný.
Velice časté je seskupení saxofonů do malých souborů, jejich zvuk velice dobře splývá. Oblíbený je saxofonový kvartet - sopránový, altový, tenorový a barytonový, místo sopránového se někdy používá altsaxofon. Větším komorním hudebním tělesem je saxofonový orchestr, nejčastěji složen z 12 nástrojů (přičemž obsazení se může měnit): sopraninový, dva sopránové, tři altové, tři tenorové, dva barytonové a jeden basový saxofon.
Typická saxofonová sekce v big bandu se skládá z 4-6 altsaxofonů, 1-3 tenorsaxofonů a jednoho barytonsaxofonu. Sopránsaxofon se používá většinou jen k sólové hře, popř. v komorních saxofonových souborech.

[editovat] Značky

Mezi nejznámější výrobce saxofonů patří Buffet Crampon, Cannonball, Julius Keilwerth, Leblanc, P. Mauriat, Roland, Selmer, Yamaha a Yanagisava. V České republice je předním výrobcem Amati.
Za tradiční výrobce jsou považovány firmy Keilwerth, Selmer, Yamaha a Yanagisava, kteří někdy bývají označováni termínem "Velká čtyřka".

[editovat] Technika hry

Mnoho lidí se domnívá, že stát se schopným saxofonistou je poměrně jednoduché, a to hlavně v případě přecházíme-li z jiného dřevěného dechového nástroje, ale většinou je potřeba značné množství práce, aby byl člověk shopen vytvořit příjemný tón a dokonalou techniku.
Technika hry na saxofon je závislá na stylu, kterému se chce hráč věnovat (klasika, jazz, rock, funky, atd.) a také na tónu, který chce daný hráč být schopen vytvořit.

[editovat] Nátisk

Nátisk se většinou tvoří tak, že hráč má hubičku vloženou v ústech ne více jak do půlky. Spodní ret je podepřen spodními zuby a dotýká se plátku. Vrchní zuby lehce tlačí z vrchu na hubičku a tím stabilizují herní pozici. Horní ret slouží k utěsnění a zabraňuje úniku vzduchu.

[editovat] Vibrato

Saxofonové vibrato je podobné smyčcovému nebo vokálnímu vibratu. Rozdíl je pouze v tom, že vibrace jsou tvořeny za pomoci čelisti namísto prstů nebo bránice. Pohyb čelisti si můžeme simulovat vyslovením slabik "wa-wa-wa" nebo "taj-yai-yai". Opět záleží na hráči, která metoda je pro něho nejlepší pro vyvtoření správného vibrata. Zatímco většina lidí tvrdí, že vibrato není pro saxofon důležité (důležitější je podle nich kvalitní tón), jiní tvrdí, že je to nedílná součást typické saxofonové barvy. Klasické vibrato se u jednotlivých hráčů liší. Mnoho klasických hráčů si bere za vzor vibrato, které tvoří houslisté. Ještě mnohem více se u jednotlivých hráčů liší jazzové vibrato.

[editovat] Zvláštní efekty

K vytvoření nových a zajímavých tónů může být použito mnoho různých efektů.
  • Growling je technika, kdy saxofonista chrčí, bručí nebo vrčí za pomoci hlasivek. Tím je způsobena modulace zvuku a výsledkem je drsnost a chraplavost tónu. Vzácně se s tímto efektem můžeme setkat v klasické nebo dechové hudbě, často se ovšem využívá v jazzu, blues, rock'n'rollu a v dalších populárních žánrech. Mezi významné hudebníky, kteří používali tuto techniku patří Earl Bostic, Boots Randolph, Gato Barbieri, Ben Webster, Clarence Clemons a King Curtis.
  • Glissando je technika při které saxofonista nepatrně sníží nebo zvýší tón a současně sklouzne na vyšší nebo nižší tón. S touto technikou se někdy můžeme setkat v dechových orchestrech (např. v skladbě "Sing, sing, sing" od Bennyho Goodmana) a vzácně také v orchestrálních skladbách (např. Gershwinova skladba Rapsodie v modrém). Glissando může být také tvořeno pomocí jazyka, který ovládá proud vzduchu a zároveň udržuje stabilní nátisk.
  • Multiphonics je technika, kdy hráč hraje více než jeden tón zároveň. Speciální prstoklad zapříčiní, že nástroj vibruje na dvou různých frekvencích současně a vytváří tak trylkový tón.

[editovat] Známí saxofonisté

Většina saxofonistů nehraje pouze na jediný typ nástroje, ale s oblibou používá více typů, které mnohdy střídají i s ostatními nástroji, především s klarinetem nebo příčnou flétnou. Nejznámějšími saxofonisty jsou:

[editovat] Zajímavosti


zamilované písničky

18. prosince 2010 v 11:08 | Lucie |  písně
Jedním z mých oblíbených žánrů jsou zamilované písničky a tady si je můžete poslechnout:
http://www.youtube.com/watch?v=vi89dBoB7D8&translated=1
http://www.youtube.com/watch?v=JuVCuozTMgk
http://www.youtube.com/watch?v=RCOMIWs_PXw&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=yqsMbFEfCC4&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=5qw8g1HKjS0&feature=fvw
http://www.youtube.com/watch?v=0lobE-PEqRc&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=S7GicjI8fcw&feature=related

1 diplom za 1 místo

17. prosince 2010 v 21:59 | Lucie |  diplomy
bohužel nešlo to napsat do diplomu ale jinak:1 diplom za 1 místo v hudební soutěži
uděluji soničce-krecek-ruzenka
jen tak dál.

Další články



Kam dál